Smrtelná touha

Šéf se rozčileně drbe na bradě: „Hele, sleduj ho, to je on. Jde přímo k pokladně. Teď tě máme, chlapečku, v naší bance neuspěješ.“ Prstem píchá do velkého displeje. Před sebou má těch displejů víc. Všechny jsou z bezpečnostních kamer umístěných v bance, většina z prostoru u přepážek.
Vedle šéfa si nervózně pohrává s přezkou opasku velitel přepadové čety. „Myslíte, že je to on?“
„Stoprocentně. Viděl jsem tyhle záběry už tolikrát, že bych ho poznal i v noci.“ Šéf se tváří jako mistr světa.
„Co chce dělat?“
„Teď by měl vyndat papír s příkazem k vydání peněz… Pokaždé to tak bylo. Hele, už ho tahá…“
Velitel přepadovky je čím dál netrpělivější. „Jdeme?“
„Ještě vydrž, až si ho přečte pokladní. Měla by dát znamení.“
„Jaké?“
„Hrábne si do vlasů a urovná sponu na límci. Hele…, teď…, ruka ve vlasech, spona… AKCE!“
Do prostoru v bance s peněžními přepážkami vtrhne po zuby ozbrojené komando. Vrhnou se k muži stojícímu u okýnka. Řvou, jak mají nařízeno ve služebním řádu tak, aby se podezřelý podělal strachy: „Ruce vzhůru! Lehni si na zem, dělej!“
Šéf přichází jako Napoleon. Telefon u ucha, nadšeně volá na oddělení státní policie.
„Tady šéf ochranky Spotřební banky. Máme ho. Ano, zadrželi jsme ho. Je to určitě on.“
Velitel přepadovky vykroutil podezřelému z ruky papírek, který chtěl sníst. Aby zametl stopy, očividně.
„Šéfe…“
Šéf neposlouchá. Telefonuje. „Dlouho hledaný pachatel bankovních loupeží.“
„Šéfe…“
„Chytli jsme ho při činu. Ano, zadržíme.“ Šéf strká telefon do kapsy a oznamuje vítězně: „Už jedou.“
„Šéfe, přečtěte si ten lístek.“
„Co to má znamenat?“ Šéf udiveně slabikuje: „Jste moc hezká, nešla byste na se mnou na rande?“

Jeho touha ho málem přivedla do záhuby. Všichni mají své touhy.